Pátek třináctého a jak nás nechce opustit

29.04.2018

Vše začalo tak slibně, v březnu jsem nastoupila do nové práce, po šesti letech jsem 'konvertovala' zpět k tomu co jsem vystudovala- do zdravotnictví. Začátek byl hodně divoký a prakticky jsem si březen proležela ve vysokých horečkám a marodit bylo vzhledem k situaci nemožné. Kdykoliv jsem se z něčeho vyhrabala, už se o mě pokoušel další bacil a pořád na mě někdo něco prskal :) Bohužel jsem ke vší smůle poslední virózou zřejmě nakazila chlupaté.

 Nejhůře to odnesl Morfík a Světluš, Lojzíček se zdál v pořádku- vzhledem k věku a nemocem jsme ho samozřejmě ale řešili nejvíc, navštívili jsme paní doktorkou Chylíkovou, všichni dostali injekčně antibiotika, léky na virózu, kapičky do očí a nosu a pomalu jsme se všichni kurýrovali. 12.4. krásný slunečný den, a my se vydali s celou smečkou po práci na kontrolu, zdálo se mi, že Světluška má zánět spojivek, protože obě očička mhouřila, paní doktorka chválila Lojzíčka i Morfa že vypadají dobře, Lojzíčkovi poslouchala srdíčko, vše v pořádku, Světlušce jsme bohužel objevili vřídek na levém očíčku- poškozenou rohovku takže dostala opět kapičky a gel a modlili jsme se aby o očičko nepřišla, opravdu to nevypadalo dobře. Večer po kontrole jsem šla klasicky dát Lojzovi léky a vůbec se mi nelíbil. Opět prohloubeně dýchal a nechtěl vůběc nic sníst... Nakonec si dal říct, spapal vajíčko s medrolem a enap, který měl ten den, doufala jsem že pokud ho zmohlo vedro, na srdíčko pomůže.. Nechtěla jsem ale nic riskovat a počítala jsem s ranní návštěvou veteriny. Přes noc se situace nezlepšila. Lojzíček dostal ranní léky v pastě, byl zesláblý ale ťapkal po kleci, dala jsem mu pusu na čenich, podrbala ho na zádíčkách jak měl rád, prosila ho ať bojuje, ale musela jsem do práce. Doma jsme se shodli, že Lozínek pojede okamžitě na osmou zpět na Deltu a přítel mě šel doprovodit i s Bell na tramvaj do práce. Po deseti minutách v práci telefonát, nemohu zvedat, za chvíli další, začínám tušit, to co se za okamžik potvrdí- Lojzíček to vzdal. Zemřel v pátek, 13.4. 2018. Asi půl hodinky před odjezdem na Deltu. To je vše co k tomu zatím mohu napsat, více se snad rozepíšu přímo v jeho medailonku, ale stále to strašně bolí. 

Další co se odehrálo se neslo ve stejném duchu, snad jediné co stojí za řeč v tom hezkém slova smyslu je to, že Světlušky očičko je zdá se nadobro zachráněno, hlavní zásluhu nese přítel, kterého Světluš naprosto zbožňuje a který se o ni krásně stará, k věci co mě ještě tenhle měsíc dovedlo zlomit. Dne 20.4. se v Estonsku narodila dlouho očekávaná miminka (13), kde jsem měla zamluveného svého kožicha i já. Pro jistotu jsem začala vše řešit víc do podrobna a s chovatelkou začala řešit jestli je určitě vše v pořádku a mohu počítat s chovnou samičkou, dozvěděla jsem se, že se mám domluvit s chovatelkou obou rodičů, což pro mě nepředstavovalo problém vzhledem k tomu, že té jsem psala jako první v květnu 2017, s celou situací byla seznámena a odkázala mě na tento vrh právě ona v otázce chovného miminka s albino geny, nicméně jako problém se to ukázalo, chovné miminko po tomto samci bude mít někdo jiný a já mám zase jednou smůlu. Ono když už to dobře dopadne a miminka jsou, ještě to neznamená, že máte vyhráno a už vůbec ne to, když s někým máte něco domluvené rok dopředu... i takový je svět začínajících chovatelů :)

Už se bojím že vše opět zakřiknu takže snad jen.. Tenhle rok by ještě nemusel být zabitý a co se týká toho příštího, formuje se hodně nadějně s jednou moc příjemnou a hlavně KOMUNIKATIVNÍ chovatelkou ze západních krajů :) Tak mi držte palce i tlapky.