O nás / About us

Začnu trochu otřepaně.. Narodila jsem se 27.6.1993 v Praze. Od malička jsem vyrůstala mezi zvířaty. Dost často se mi tudíž stává, že si jména zvířat zapamatuji a zvířata oblíbím dříve, než jejich majitele (pokud vůbec), v tom ale myslím rozhodně nejsem sama. Bohužel mám podezření, že dovedu i se zvířaty lépe komunikovat, protože od lidí prostě očekávám nějaký nekalý záměr. Pes přiběhne, vrtí ocáskem, olíže Vám obličej a totéž udělá třeba za týden, nikomu mezitím pětkrát neřekne jaká jste slepice a jak vás vlastně nemá vůbec rád, u lidí si nikdy nemůžete být jistí. A co si budeme povídat- upřímnost není dvakrát oblíbená lidská vlastnost, sama o tom leccos vím. Spousta věcí sice od lidí zamrzí, ale kdybychom si měli všechno brát k srdci asi všichni brzy skončíme někde v ústavu, protože bohužel existují lidé, kteří se prostě v cizím utrpení snad vyžívají (?)

Je těžké popisovat sám sebe, možná bych to mohla pojmout trochu kriticky, v superlativech o sobě dovede mluvit každý a plácat sám sebe po rameni. :) Nejsem dvakrát cílevědomý člověk. Ke štěstí mi stačí dorazit večer po práci domů vypustit zvířata a bavit se tím, že i oni se baví a vypadají spokojeně. Co se týká práce, nepotřebuji si odnášet nějaký dobrý pocit, nebo tím žít, naprosto mi stačí vydělat si na své výdaje, které z většiny obnáší opět právě zvířata. Samozřejmě mám nějaké sny, které bych si ráda splnila- vždy by mohlo být lépe, ale myslím na to, že by mohlo být také mnohem hůř. Nesluním se tudíž mezi nějakými akademickými úspěchy. Tak nějak s odřenýma ušima (hlavně co se matematiky týká) jsem prolezla základní školou (díky mamince velmi solidní školou a jazykovou třídou)-  od toho se také odvíjely vzhledem k mé vrozené lenosti občas dosti na nervy lezoucí výsledky, nicméně o to pohodlnější byl následný přestup na střední školu (opět bez mého výrazného přičinění se jednalo o školu zdravotnickou- když už mi tak fest nešla matematika). Na střední škole jsem vzhledem k předchozímu drillu začala ve většině předmětů- světe div se- i matematice vynikat. Břímě premianta mi bylo opravdu cizí, takže jsem se brzy zařadila mezi průměrné žáky a průměrně jsem i odmaturovala. Myslím si, že pokud bych měla shrnout celou mou střední školu, spíše mi výběr uškodil, protože to prohloubilo mou již tak vrozenou lenost a chorobnou prokrastinaci :) celou střední školu jsem se prakticky nemusela učit a to ani na maturitu. Člověk si však (zvláště na praxích v nemocnici) tak nějak stanoví priority a naučí se 'žít okamžikem'. Po maturitě jsem si chtěla dokázat, že mi neodumřely úplně všechny mozkové buňky a zároveň se konečně vydat cestou toho co mě opravdu baví- dostala jsem se na fakultu agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů na ČZU (obor Kynologie) ,kde jsem to momentálně byla schopna dotáhnout do 3.ročníku, udělat valnou většinu zkoušek a pak jsem se zasekla na vysokoškolské matematice a obrovském strašáku- bakalářské práci a obecně představě, že bych někomu měla zase dokazovat že nejsem idiot, bohužel po všech těch ústních zkouškách pro mě představa žaludku srolovaného kdesi v krku a pocitu na omdlení, což jsem usoudila nemám zapotřebí- stačilo, už vím dost a hlavně vím, že na to mám, ten papír ať si klidně nechají. Studium mám momentálně přerušené, protože doufám, že mě to přejde, když už mě to stálo tolik nervů. :)

To už jsme zase úplně jinde. Zpátky k tomu příjemnějšímu. Mými životními parťáky se prostě neodmyslitelně stali tři psíci:

Bojárek byl ovčounek prarodičů, dožil se ohromně požehnaného věku, Agísek bohužel zemřel v roce a půl na torzi žaludku a následně se stal naším gaučákem a průšvihářem briard Baronek z Trojského útulku. Život bez psa si opravdu dovedu představit jen velmi těžko, proto jsem hned jak to šlo pořídila čubinku Bell, švýcarskou ovčandu z CHS Sionella. 

A jak jsem se dostala k fretkám? No už v mateřské školce na Klamovce měli jednu v kanceláři a já na ní mohla oči nechat. Když jsem pak hledala jaké zvířátko, když pejska jsem mít nemohla, byla volba docela jasná a tohle zvířátko mi prostě učarovalo svou povahou a tím jak si ve své podstatě dokonale užívají života, musím říct, že když jdu ráno do práce a vidím je jak se společně vyvalují a spokojeně chrupkají chtěla bych být taky občas fretka. První freťulí měl být chlapeček z útulku, což nakonec nevyšlo a skončil u mě Lojzínek (2011), pak jsem mu sháněla kámošku, ale to už jsem znala Míšu Novákovou (Shelly's Ferrets) takže nám přibyla princezna Světluška (2014) a poslední do naší famílie vstoupil Morfík (2017). S Morfíkem jsem se mi tak nějak nechtěně otevřela vrátka do světa chovatelů fretek a rozhodla jsem se, že bych do toho chtěla trochu zasáhnout a snad i pomoci tomuhle zvířátku aby se u nás těšilo lepšímu zdraví a dělalo radost majitelům déle, takže jsem si v červnu 2017 založila vlastní chovatelskou stanici pod Slovenským klubem chovatelů fretek s registračním číslem 007-17 a názvem 'Fatalis'.