O nás / About us

 Znalost člověka tlumí lásku k lidem. Znalost zvířat zvyšuje lásku ke zvířatům. (M.Twain)

Tímhle citátem by to celé mohlo začít. Bohužel je to tak, čím více člověk poznává lidi, tím je šťastnější, že na světě jsou i bytosti nezištné a bezvýhradně milující. Možná právě o to bolestnější je setkání s realitou, že lidé se na té nezištnosti a bezvýhradné lásce opět snaží vydělat a získávat. Bohužel takových lidí není málo, spíše naopak. Nechci tu do detailu uvádět co vše mě kdy zklamalo, takových informací je všude už tolik, že člověk je tím vším sám otupělý. Snad bych ráda tímto článkem seznámila se sebou a svým pohledem na 'věc'.



Začnu trochu otřepaně.. Narodila jsem se 27.6.1993 v Praze. Od malička jsem vyrůstala mezi zvířaty. Dost často se mi tudíž stává, že si jména zvířat zapamatuji a zvířata oblíbím dříve, než jejich majitele (pokud vůbec), v tom ale myslím rozhodně nejsem sama. Bohužel mám podezření, že dovedu i se zvířaty lépe komunikovat, protože od lidí prostě očekávám nějaký nekalý záměr. Pes přiběhne, vrtí ocáskem, olíže Vám obličej a totéž udělá třeba za týden, nikomu mezitím pětkrát neřekne jaká jste slepice a jak vás vlastně nemá vůbec rád, u lidí si nikdy nemůžete být jistí. A co si budeme povídat- upřímnost není dvakrát oblíbená lidská vlastnost, sama o tom leccos vím. Spousta věcí sice od lidí zamrzí, ale kdybychom si měli všechno brát k srdci asi všichni brzy skončíme někde v ústavu, protože bohužel existují lidé, kteří se prostě v cizím utrpení snad vyžívají (?)

Je těžké popisovat sám sebe, možná bych to mohla pojmout trochu kriticky, v superlativech o sobě dovede mluvit každý a plácat sám sebe po rameni. :) Nejsem dvakrát cílevědomý člověk. Ke štěstí mi stačí dorazit večer po práci domů vypustit zvířata a bavit se tím, že i oni se baví a vypadají spokojeně. Co se týká práce, nepotřebuji si odnášet nějaký dobrý pocit, nebo tím žít, naprosto mi stačí vydělat si na své výdaje, které z většiny obnáší opět právě zvířata. Samozřejmě mám nějaké sny, které bych si ráda splnila- vždy by mohlo být lépe, ale myslím na to, že by mohlo být také mnohem hůř. Nesluním se tudíž mezi nějakými akademickými úspěchy. Tak nějak s odřenýma ušima (hlavně co se matematiky týká) jsem prolezla základní školou (díky mamince velmi solidní školou a jazykovou třídou)-  od toho se také odvíjely vzhledem k mé vrozené lenosti občas dosti na nervy lezoucí výsledky, nicméně o to pohodlnější byl následný přestup na střední školu (opět bez mého výrazného přičinění se jednalo o školu zdravotnickou- když už mi tak fest nešla matematika). Na střední škole jsem vzhledem k předchozímu drillu začala ve většině předmětů- světe div se- i matematice vynikat. Břímě premianta mi bylo opravdu cizí, takže jsem se brzy zařadila mezi průměrné žáky a průměrně jsem i odmaturovala. Myslím si, že pokud bych měla shrnout celou mou střední školu, spíše mi výběr uškodil, protože to prohloubilo mou již tak vrozenou lenost a chorobnou prokrastinaci :) celou střední školu jsem se prakticky nemusela učit a to ani na maturitu. Člověk si však (zvláště na praxích v nemocnici) tak nějak stanoví priority a naučí se 'žít okamžikem'. Po maturitě jsem si chtěla dokázat, že mi neodumřely úplně všechny mozkové buňky a zároveň se konečně vydat cestou toho co mě opravdu baví- dostala jsem se na fakultu agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů na ČZU (obor Kynologie) ,kde jsem to momentálně byla schopna dotáhnout do 3.ročníku, udělat valnou většinu zkoušek a pak jsem se zasekla na vysokoškolské matematice a obrovském strašáku- bakalářské práci a obecně představě, že bych někomu měla zase dokazovat že nejsem idiot, bohužel po všech těch ústních zkouškách pro mě představa žaludku srolovaného kdesi v krku a pocitu na omdlení, což jsem usoudila nemám zapotřebí- stačilo, už vím dost a hlavně vím, že na to mám, ten papír ať si klidně nechají. Studium mám momentálně přerušené, protože doufám, že mě to přejde, když už mě to stálo tolik nervů. :)

To už jsme zase úplně jinde. Zpátky k tomu příjemnějšímu. Mými životními parťáky se prostě neodmyslitelně stali tři psíci:

Bojárek byl ovčounek prarodičů, dožil se ohromně požehnaného věku, Agísek bohužel zemřel v roce a půl na torzi žaludku a následně se stal naším gaučákem a průšvihářem briard Baronek z Trojského útulku. Život bez psa si opravdu dovedu představit jen velmi těžko, proto jsem hned jak to šlo pořídila čubinku Bell, švýcarskou ovčandu z CHS Sionella. 

A jak jsem se dostala k fretkám? No už v mateřské školce na Klamovce měli jednu v kanceláři a já na ní mohla oči nechat. Když jsem pak hledala jaké zvířátko, když pejska jsem mít nemohla, byla volba docela jasná a tohle zvířátko mi prostě učarovalo svou povahou a tím jak si ve své podstatě dokonale užívají života, musím říct, že když jdu ráno do práce a vidím je jak se společně vyvalují a spokojeně chrupkají chtěla bych být taky občas fretka. První freťulí měl být chlapeček z útulku, což nakonec nevyšlo a skončil u mě Lojzínek (2011), pak jsem mu sháněla kámošku, ale to už jsem znala Míšu Novákovou (Shelly's Ferrets) takže nám přibyla princezna Světluška (2014) a poslední do naší famílie vstoupil Morfík (2017). S Morfíkem jsem se mi tak nějak nechtěně otevřela vrátka do světa chovatelů fretek a rozhodla jsem se, že bych do toho chtěla trochu zasáhnout a snad i pomoci tomuhle zvířátku aby se u nás těšilo lepšímu zdraví a dělalo radost majitelům déle, takže jsem si v červnu 2017 založila vlastní chovatelskou stanici pod Slovenským klubem chovatelů fretek s registračním číslem 007-17 a názvem 'Fatalis'.